Trogir
Historie města

První zprávy o řecké osadě Tragurion (znamená: místo, kde pasou kozy) pocházejí z 2. století před n.l. V 1. století před naším letopočtem se řecko - ilyrický Tragurion stal římskou osadou zvanou Tragurium, a však pouze jako satelitní municípií tehdejšího centra Dalmácije Saloni. Tragurium zmiňuje římský pisatel Plinius ve svém díle Naturalis, v němž prohlašuje město za známé svým velmi kvalitním kamenem. Dnes je možné v Trogiru vidět desítky latinských písemností, ze kterých lze odvodit tehdejší život města: italští osídlenci, ilyričtí domorodci, kult Silvana, božstva lesů a dobytka, nalezena je i socha Bacuse, boha vína. Během pozdní antiky se do Traguriumu rozšířilo křesťanství z blízké Salony, kde zapustilo pevné kořeny. Dnes stojí v Trogiru a jeho okolí množství kostelů, které pocházejí z tohoto období.Tragurium přežil bouře, které ssebou přinesly rozpad římské říše a neustálé přesídlování. V 7. století se do okolí Trogiru začalo stěhovat slovanské (chorvatské) obyvatelstvo. Na západní straně kaštelanského pole se nacházejí zbytky antické baziliky nad kterými se tyčí zdi předromantického kostela sv. Marty. Před tímto kostelem r. 852 podepsal kněz Trpimir první známou chorvatskou ústavu. Od 9. století toto město již platí pravidelnou daň chorvatským kněžím.

Od 12. do počátku 15. století Trogir uznává vládu uhersko-chorvatských vladařů. Roku 1105 král Koloman, poté co se korunoval dalmatinsko-chorvatskou korunou, vydal vyhlášku, kterou stvrzuje svobodu Trogiru. Začátkem 12. století opouští město Saraceni (arabové) a roku 1123 jej přepadají Mljetani (obyvatelé ostrova Mljet), kteří za vidinou pokladů, jak zmiňuje anonymní pisatel dokonce rozbořili hrob městského patrona - biskupa Ivana. V roce 1242 zažívá Trogir tatarské nájezdy právě v době, kdy v něm pobýval král Béla IV. se svým dvorem. Trogirské zdi útok zastavily a král se uchýlil na přilehlé ostrovy. Pozemky na kaštelanském poli, které králové přidělevali jednou Trogiru a jindy zase Splitu, se staly příčinou stále větších svárů, které vyvrcholily roku 1243 Trogirsko - Splitskou válkou, probíhající jak na souši, tak na moři a přesahující místní význam. Za pomoci krále Bély IV. trogirané zvítězili. Kvůli svým neustálým sporům s chorvatskými vladaři ohledně Trogirské samostatnosti, hospodářských a námořních zájmů požádali trogirané o pomoc Benátky. Benátské republice se vydali roku 1332, během války s mocným vladařem Mladenem II. Na počátku 14. století zase Trogir nějakou dobu uznává vládu bosenského krále, až do definitivního ovládnutí města Benátkami v roce 1420.
V 2. polovině 15. století na město dotírají Turci a místní komuna se zůžuje na tenký přímořský prostor. Začátkem 16. století si trogirští měšťáci a mljetský biskup staví opevněná letní sídla na trogirském pobřeží, tak vznikají Kaštely, Seget a Marina. Během 16. století se Trogir rozšiřuje i na sousední Čiovo. 16. a 17. století se vyznačuje neustálou tureckou hrozbou, danou častými turecko - mljetskými válkami. Až na konci 17. století jsou Turci definitivně zahnáni do vnitrozemí.

Roku 1797 přichází do Trogiru vítaná rakouská armáda. Začátkem 19. století krátce trvající vláda Napoleona přináší velký hospodářský rozmach. Budují se cesty, otvírají se školy a nemocnice. V Trogiru je zachovaný pomník (kamený gloriet) na počest francouzkému maršálovi Marmontovi, vojenskému správci Dalmácije.
Po skončení francouzké vlády Trogir pokračuje v rozvoji. Rozvíjí se kultura, námořní obchod a zemědělství. Za pomoci Vídně se koncem 19. a začátkem 20. století začínají restaurovat památky, stavět železnice, školy a soud. Mezi I. a II. světovou válkou Trogirem opět zmítají pozemkové spory. Ve II. světové válce se Trogirané přidávají na stranu spojenců a roku 1944 je město osvobozeno. Po válce začíná masový rozvoj turismu.
Pevnost Kamerlengo se nachází v jihozápadním cípu města na konci hradeb. Genované koncem 14. století staví devítihrannou věž jako základnu svého námořnictva na Jadranu. Poté, co ovládli Trogir roku 1420 benátčané, přestavují věž na pevnost Kamerlengo. Na pevnosti je i dnes poznat, že se stavěla na několik etap. Své jméno získala po státním služebníku Kamerlengu Camerarius. Dokončena byla roku 1437 a sloužila jako kasárna mljetské armády v tehdy ještě vzbouřeném městě. Stavbu vedl státní inženýr Lorenzo Pincino a stavitelem byl protomagistr Marin Radoje. Dnes je v pevnosti letní kino , věže a vrch pevnosti jsou veřejnosti přístupné.
Na jižní straně Trogiru se zachovala část hradeb se dvěmi věžemi z 13. století. Mezi věžmi se nachází jižní městská brána (porta civitatis) postavená roku 1593 s renesančními ozdobami. Nápis na nich říká: Delfin Delfino, pretor rytíř se postaral, aby toto kdysi římské město, známé svým stářím a lidmi, jež zrodilo, bylo chráněno věčnou záštitou svého biskupa, svatého Ivana. Léta Páně 1593. U brány se nachází lóže - trijem, postavená začátkem16. století. Tady čekali příchozí přes noc až se ráno otevře brána
Severní městská brána (porta terrae fermae) byla postavená v roce 1656 v pozdněrenesančním stylu. Měla dřevěný padací most a v 18. století ji renovoval stavitel Ignacije Macanović. Nad bránou se nachází gotická socha ze začátku 15. století stvárňující patrona Trogiru biskupa Ivana Orsinija. Socha je pravděpodobně dílem v té době v Dalmácii známého stavitele a sochaře Bonina z Milána.
Katedrála se nachází na hlavním náměstí, na kterém je i Knížecí palác a městská lóže. Náměstí je na východní straně města. Blízko věže katedrály byl nalezen oltář posvěcený bohyni Héře, a tak na místě nynější katedrály dříve stála stará pohanská svatyně. Nicméně ještě před dnešní katedrálou na tomto místě stál ještě starší kostel zasvěcený sv. Lovri. Stejně jako i v jiných středověkých kostelech, sloužilo i okolí katedrály po určitou dobu k pohřbývání mrtvých. Malý prostor mezi západním průčelím katedrály a palácem Ćipiko se i dnes jmenuje Cimatorij což znamená hřbitov. Svými dimenzemi je katedrála největší stavbou ve městě. Její věž je vysoká 47 metrů a je dominantou města.
O pozdněantickém kostele, který tu stál před katedrálou se ví málo. Archeologické vykopávky ukazují fakt že téměř všem nynějším trogirským kostelům předcházeli staré pozdně-antické kostely. Nynější katedrála se začala stavět kolem roku 1200. Na jižní bráně je nápis z roku 1213, a na hlavním západním portále je vyřezán nápis z roku 1240, který zmiňuje stavitele - mistra Radovana.
Roku 1251 jsou postaveny první zdi. Původně byly plánovány dvě věže, ale nakonec byla postavena jen jedna. Oblouky hlavní lodě se stavěly v první polovině 15. století. Křtitelnice se začala stavět od roku 1447. Roku 1450 byla dokončena sakristie a roku 1468 začala stavba kaple Sv. Ivana. Kdo byl architektem katedrály není známo. Skupina sochařů a stavitelů v první polovině 13. století zamýšlí katedrálu dokončit. Všichni pracují v romantickém stylu, který dal stavbě dominantní ráz. Na prvním patře věže se podepsali mistři Matija a Stjepan. Uvnitř katedrály jsou dvě sochy: Bohorodička a Archanděl Gabriel, na kterých se ve 14. století podepsal mistr Marus. Sarkofág sv. Ivana je dílem mljetských stavitelů. Velké kamenné hlavy lidí a zvířat , které sloužily jako nádoby na vodu jsou dílem Ivana Pozdančića z roku 1417. Po Radovanovi a jeho vrstevnících, kteří stavěli v romantickém stylu, mljetští a dalmatinští (trogirští) staví v gotickém stylu (druhé patro věže). Nikola Firentinac, stavitel a sochař, mezi jinými i architekt kopule katedrály v Šibeniku, přenesl do Trogiru renesanční styl. Z dřevořezbářů v 15. století vynikají Grgur Vidov a Ivan Budislavić. Katedrála je hlavní svatyní a biskupovým kostelem. Největším obřadem zde bylo přenesení těla ochránce Trogiru sv.Ivana do nové kaple roku 1681 o čemž psal trogirský písemník Pavao Andreis. . Historie katedrály je historií stavby trvající nepřetržitě od 11. do 20. století (roku 1928 zde bylo zrušeno biskupství).
 
Muzeum města Trogiru bylo otevřeno roku 1966 v jedinečných domech a palácích, které od 18. století vlastní původně benátská rodina Garagnin. V první malé dvoraně se nachází pozdněhelenistický reliéf Žena při práci (2.-1. století př.n.l.) a replika Kairos (4.-3. století př.n.l.). Tyto předměty byly nalezeny v okolí Trogiru jako i úlomky keramiky a skla z helenistické doby. Římské období představují nálezy z hrobů (peníze, amfory, urny), kamenné reliéfy a fragmenty. Ve druhé velké dvoraně je představen středověký Trogir. Ve čtvrté velké dvoraně jsou vystaveny dokumenty města od francouzké okupace do počátku 20. století., v páté je etnografická sbírka předmětů nalezených v Trogiru a jeho okolí. Součástí muzea je i známá a bohatá knihovna rodiny Garagin-Fanfogna s přibližně 5500 tituly. V přízemním dílu hospodářského stavení paláce je Lapidarij, kde jsou konzervovány archeologické vykopávky, které názorně ukazují historii města od nejrannějšího osídlování, přes řecko-římské, až po antické stavby. Kamenné pomníky jsou chronologicky rozdělené od antiky do baroka. Kairos je mezi exponáty vystavenými v klášterní sbírce Sv. Nikoly nejcennějším řeckým mramorovým reliéfem s vyobrazeným božstvem Kairosem. Nahý mladík s křídly je božstvem šťastného okamžiku a býval symbolem olympijských her. Nalezen byl roku 1928, což vyvolalo senzaci ve vědeckých kruzích. Kairos neustále letí a chycen může být pouze za vlasy - odtud čupřina nad čelem, chytá se těžko stejně jako šťastný okamžik. Reliéf byl vyroben ve 4.-3. století př.n.l. Kairos byl nalezen na půdě domu, který vlastnila rodina Statileo (Štafilić). V klášterní sbírce se nachází i antický kamenný reliéf řeckého hrdiny Achila, který byl nalezen při vykopávkách v klášteře.
Velký palác Ćipiko byl palácem známé trogirské rodiny Ćipiko. Nachází se naproti katedrále a skládá se z více budov. Kdysi celý blok ulic se spojil do jedné budovy. Nejstarší zdi pocházejí z ranného středověku a většina pochází z 13. století. Humanista, voják a spisovatel Koriolan Ćipiko v 15. století na obnovu paláce angažoval nejznámější umělce té doby: Nikolu Firentinca, Andriju Alešija a Ivana Duknovića. V átriu paláce je umístěn dřevěný kohout z přídě turecké galeje jako památka na bitvu u Lepantu, která se odehrála roku 1571 a účastnila se jí i trogirská galéra. Portál ležící proti náměstí naproti katedrále postavil Ivan Duknović , který pro palác vytvořil i sochu anděla, který je i na erbu rodiny a dnes je v Muzeu města Trogiru .
Městská lóže - trijem loggia se nachází na jižní straně hlavního náměstí a první zmínky o ní jsou z roku 1311, avšak svoji nynější podobu dostává až v 15. století, v době renesance. Nejprve sloužila jako soud, později byla místem srocování. Sloupy, které podpírají střechu, byly použity z dřívějších antických staveb. Uvnitř je stále zachován stůl pro soudce na kterém jsou renesanční reliéfy, fresky a latinský nápis: Za rovnoprávnost, Ty, královno, vládneš stožáry a celým světem, od tebe získává právo svoji sílu a každý dostává to, co mu patří. Reliéfy ukazují sv. Ivana, trogirského biskupa, jak drží v ruce svoje město a sv. Lovrince. Uprostřed nich je alegorie Pravdy s váhami v ruce. Uprostřed se nachází reliéf s okřídleným lvem, který představuje sv. Marka, patrona Benátek.
 
Solin - Salona
Chorvatský název Solin pochází z latinského slova Salona, jež má svůj kořen v ilyrském jazyku. První zmínka o něm je z roku 119 př. n. l., kdy probíhala válka mezi Ilyry a Římany. Avšak počátky této osady se datují již mnohem dříve. Starý řecký geograf Strabon říkal, že Salona byla starým přístavištěm ilyrského kmene Dalmatů, kde obchodovali s řeckými námořníky. Archeologické nálezy označují jako zakladatele Salony Řeky někdy na počátku IV. století př. n. l. V prvním století před Kristem ji dobývají Římané. V občanské válce mezi Cézarem a Pompeem se obyvatelé města staví na stranu Cézara, po jehož vítězství dostává Salona statut kolonie a je nazvána "Colonia Martia Julia Salona". Salona se stává opravdovým kulturním, obchodním a politickým centrem. V prvních stoletích po Kristu sem přichází mnoho lidí z východu, mezi nimi i zvěstovatelé evangelia, kteří zde v druhé polovině III. století organizují křesťanskou obec. Ta měla za vlády Diokleciána mnoho mučedníků.
Skutečnost, že císař Dioklecián se v Salone narodil, a že v její blízkosti postavil svůj palác, velice pozvedla význam tohoto už i tak důležitého místa. Poslední tři století Salony jsou ve znamení silné křesťanské obce a jejího vlivu na široké okolí. Koncem V. století se začíná rozpadat západní římská říše, a to především kvůli stále častějším nájezdům východních Gótů. Salona, však přežívá ještě 130 roků a v posledních letech se stává útočištěm několika posledních císařů. Město je zničeno až Avary a Slovany kolem roku 614. Obyvatelstvo, které přežilo hledá útočiště na blízkých ostrovech a v Diokleciánově paláci. Zde začal život nového města, dnešního Splitu. Dodnes je stará Solin v troskách, ze kterých je prozkoumaná pouze malá část, ale i ta hovoří o velikosti a významu města.Amfiteátr Porta Cesarea Lázně Manastirine
V severozápadní části města se nachází bývalý amfiteátr. Věhlasný dánský archeolog a Ejnar Dyggve se domnívá, že byl postaven ve II. století po Kristu, v době velkého rozmachu města. Předpokládá se, že měl kapacitu 18.000 diváků. Z jižní strany měl tři poschodí, ze severní pouze jedno. Měl elipsovitý tvar s šířkou 102m a délkou 126m. Jen aréna měla rozměry 67 na 43 metry. Na východní straně byla brána "Porta Pompae", kterou vcházeli gladiátoři a jejich pomocníci. Podobná brána byla i na západní straně. U východní brány byli prostory pro zvířata (carceses). Diváci zde mohli vidět zvířata v klecích ještě před začátkem her.
Počítačová animace amfiteátru
Podzemní chodba , která vedla z prostředku amfiteátru ven, pravděpodobně sloužila k vynášení raněných a mrtvých gladiátorů. Amfiteátr přežil konec města, ale v 17. století byl zničen mljetskou armádou, aby nemohl posloužit za úkryt Turkům. V jedné části jihovýchodní části amfiteátru bylo nalezeno křesťanské oratorium ze IV. století, zasvěcené svatému Asterijovi a dalším mučedníkům, kteří zde v amfiteátru prolili svoji krev pro křesťanskou víru.
Nejstarší městská brána PORTA CAESAREA se zachovala v relativně dobrém stavu. Uprosřed je průjezd pro vozy a ze stran průchody pro pěší. Ze stran je brána chráněna dvěma osmihrannými věžmi. Jsou zde vidět i zbytky vodovodu.
Město mělo více lázní, ale nejlépe zachované se nachází východně od městské baziliky. Velký bazén sloužil pro koupání ve studené vodě a dva menší pro koupání ve vlažné vodě. V nich se nachází dva kameny s vyrytým křížem. Nalezeny jsou i zbytky menšího bazénu a "kaldarija" což je místnost k pocení. Jsou zde také ještě vidět zbytky zařízení pro ohřívání vody. Západně od lázní vede k severu "Petrova ulice", nazvaná po Salonském biskupu Petrovi. Západně od této ulice se nachází bývalé křesťanské centrum.
MANASTIRINE jsou nejzajímavější částí starokřesťanské Salony. Je to jedno z největších otevřených starokřesťanských pohřebišť (sub divo). Už před vykopávkami, které se zde začali provádět před sto lety, zde mezi vinohrady a olivovníky trčely zbytky zdí. Jejich význam ukázaly již první práce křesťanského archeologického kongresu roku 1894. Byl zde pochován i tehdejší křesťanský mučedník sv. Duje. Jelikož tehdy křesťané vroucně toužili být pochováni vedle mučedníků, věříce v moc jejich přímluvy, vzniklo zde brzo rozsáhlé pohřebiště. Jsou zde hroby těch nejchudších lidí, sakofágy, i nadhrobní kaple.Pokud si prohlédneme kaple zjistíme, že jsou postavené kolem nějakého centra. Tím je hrob mučedníka sv. Duje. Kolem něj se nachází i více sarkofágů, nejbližším je sarkofág Solinského biskupa Primuse, který byl synovcem a následníkem sv. Duje. U hrobu je kamenný svícen pro světlo, hořící na hrobě mučedníka.
Pohřebiště bylo zničeno a vyloupeno koncem IV. století, po dobytí západními Góty. Začátkem V. století zde byla postavena bazilika dlouhá 48 a široká 21 metrů, do které byl včleněn i hrob mučedníka. Nad vchodem je vytesán nápis : "Deus noster, propitius esto rei publicae Romanae" (Bože náš, milostiv buď římskému státu). Na začátku VII. století byla bazilika značně poškozena. Později již nebyla opravena, ale z fragmentů baziliky byl postaven malý kostel, do něhož, jak se předpokládá byly odneseny kosti mučedníků. Zde pokračovalo uctívání salonskýh mučedníků až do úplného zničení města, proto se tento kostel nazývá "basilica martyrum". Ani po zničení města uctívání mučedníků neskončilo, ale po příkazu papeže Jana IV. Dalmatince, opat Martin přenesl kosti mučedníků do Říma, kde pro ně bylo v lateranské bazilice postaveno zvláštní oratorium. Pohřebiště na Manastirinách dosud nebylo zcela prohledáno. Zatím bylo nalezeno zhruba tisíc sarkofágů a hrobů všech druhů, kolem 370 nápisů z kterých některé si zasluhují velkou pozornost. Jako náhrobky pobožných žen Honorije a Marcele, které mluví o touze být pohřbené co nejblíže mučedníku. Další svědčí o síle a velikosti křesťanské morálky v době kdy celá římská říše žije nemorálně. Nápis na sarkofágu Flavija Terencija a jeho ženy mluví o jejich manželské věrnosti a čistotě. Hrob stolatae feminae ukazuje že si křesťanky svým životem vzorných žen a matek vysloužily i císařský obdiv. Dále je zde možné nalézt sarkofágy s vyobrazením dobrého pastýře a s vyobrazením Izraelského přechodu rudého moře. Část nápisů a sakofágů se nachází v Archeologickém muzeu ve Splitu.
 
Diokleciánův palác - Split
Podle leteckých snímků a starých náčrtů lze i dnes určit přesnou podobu někdejšího paláce. Byl postaven ve tvaru čtverce, s ulicemi křižujícími se v pravém úhlu. Kdyby nebyl tento palác postaven, pravděpodobně by dnes Split neexistoval, alespoň ne v dnešní podobě a s takovou historií. Palác nechal postavit ve 3. století n. l. císař Dioklecián jako své letní sídlo. Po pádu blízkéSalony r. 614, našli přeživší obyvatelé útočiště za zdmi paláce. Tím začíná historie Splitu (dříve Spalato). Své jméno dostal Split od někdejšího vojenského tábora Aspalathos, který kdysi postavili řečtí trhovci v přírodně dobře chráněném zálivu na jižní straně poloostrova. Latinsky se nazýval Spalatum. Zde se již ve druhém a třetím století n. l. objevily větší kamenné stavby, z nichž se později použil materiál na stavbu paláce. O císaři Gaju Aureliu Valeriu Diokleciánovi (vládl od r. 284 do r. 305, zemřel r. 316) je známo, že byl posledním římským císařem, a že se nemohl smířit s rozmachem křesťanství, které krutě potíral. Roku 305 se zřekl trůnu a stáhl se do svého paláce, kde i zemřel.Dioklecián tento impozantní palác plánoval již roku 295, kdy provedl reformu, kterou rozdělil správu říše mezi čtyři spoluvládce (tetrarchy).
Palác nechal postavit právě na tomto místě z více důvodů: dobré klima, blízký kamenolom, potřebný ke stavbě paláce, a termální voda, která mu ulehčovala od jeho stařeckých bolestí. Palác byl také postaven uprostřed východojadranského pobřeží, které bylo přírodní politickou hranicí mezi východní a západní římskou říší, a Dioklecián po své abdikaci odsud mohl bez těžkostí sledovat politické události. I když během stavby středověkého Splitu Diokleciánův palác chátral, podle zbytků hradeb lze rekonstruovat jeho původní podobu. Měl tvar obdelníku o rozměrech 215,5 a 181m, s plochou téměř 30 000 m2 a s 24 m vysokými zdmi. Na každé straně hradeb (na jihu byl vstup na moře) byla brána.
Stroze geometrický plán připomíná opevněné vojenské tábory (castra), a jeho členitost a rozmanitost odpovídá císařským letoviskům (villa). Postavili ho řečtí a římští stavitelé a kameníci z Brače a ze Segetu ho obohatili různými detaily: žulovými schody a egyptskými sfingami, italským mramorem a vytesanými detaily. Palác je příkladem pozdněřímské architektury, kde důraz na rozmanitost a obraznost převládá nad klasickou odměřeností dřívějších dob. Nejdůležitější část Diokleciánova paláce se nachází podél ulice (cardo), která vede od náměstí k jihu. Je zde předsálí se sloupy a arkádami, tzv. peristil. Na západní straně peristilu jsou postaveny tři menší chrámy. Dva jsou oválné (Kibelin a Venušin) a o kousek dále je Jupiterův chrám (ve své době zvaný Janův, nebo Eskulapův), který se ve středověku stává křtitelnicí sv. Ivana. Z druhé strany Peristilu se nachází císařovo mauzoleum, které je téměř celé zachované, má osmihranný tvar a kopuli, která byla galérií se sloupy (peripter).
V mauzoleu byl pochován Diokleciánův sarkofág. Ve středověku bylo mauzoleum přestavěno na katedrálu a nad vchodovými sloupy byla postavena zvonice. Z Peristilu vede cesta k jihu, přes protiron a kulatý vestibul do prostřední dvorany, a odsud na východ do císařových komnat. Tato část paláce byla ve středověku téměř celá znovu postavena. Sklepní i přízemní část byla ve středověku uzavřena a ještě dnes je dobře zachována, jak zjistili archeologové po II. světové válce. Jsou zde i dvoje lázně, z nihž jsou lépe prozkoumány a zdokumentovány ty, které se nacházejí v císařových komnatách. Kromě Peristilu, mauzolea a Jupiterova chrámu, svědčí o někdejší podobě paláce i zdi, které byly kvůli své obranné funkci zachovány téměř v celé délce.
Za návštěvu stojí jistě i další památky jako jsou: pevnost Klis nad Splitem, Omiš, Šibenik, Primošten a další......